Polština jako jazyk

Polština je členem západoslovanských jazyků stejně jako čeština, slovenština a lužická srbština. Patří do skupiny slovanských jazyků a do rodiny jazyků indoevropských.

V dávných časech kolem 10. století byly polštiny a čeština v podstatě jedním jazykem, později se začaly od sebe rozcházet s tím, že kolem 14. století si  Češi a Poláci ještě v pohodě rozuměli. V polském církevním jazyku je  zakotveno mnoho slov které se podobají češtině a to z toho důvodu, že Poláci převzali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí bylo do polštiny zakomponováno mnoho slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny). 

V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny).

Polštinu neuslyšíte pouze v Polsku, ale taky na územích jiných států, kde žije polská menšina. K těmto státům patří Česko, Slovensko, Ukrajina, Bělorusko a Litva. Kvůli mnoha emigračním vlnám za posledních 200 letech se můžeme s polštinou setkat prakticky všude

Povídá se že 40 000 000 Poláků žije v Polsku a dalších 40 000 000 v ostatních státech světa.  Toto je určitě řečeno s velkou nadsázkou, ale určitě to vypovídá o rozšířenosti polštiny po světě.

Polská abeceda zní:

Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu plus následující zvláštní písmenka: ą, ę, ó, ł, ć, ś, ź, ż, ń.  

Přehled výslovnosti v polštině

Polské samohlásky

Výslovnost samohlásek a, e, o, u v polštině odpovídá výslovnosti českých samohlásek.

Výslovnost polského i a y se liší od české výslovnosti. Polské i je zavřenější než české i, polské y se blíží ruské samohlásce ы. Česká výslovnost i a y je mezi polskou výslovností i a y. 

Skupina -ie- odpovídá ve výslovnosti českému -ě- ve všech případech kromě po měkkých sykavkách. Např. biedny, papieros.

Skupina -mie- se vyslovuje vždy jako [mje], nikoli [mňe], jak je to obvyklé v češtině, např. miejsce.

Písmeno ó se ve výslovnosti neliší od u, např. który.

Písmena ą a ę označují nosové samohlásky, které čeština vůbec nemá. ą označuje nosové o, ę označuje nosové e.

ą se v zásadě vyslovuje on podobně jako -on- v českém slově Tonča.

ę se v zásadě vyslovuje en, podobně jako -en- v českých slovech tenký, sklenka.

Uvedeným způsobem se vyslovují nosovky před c, cz, dz, t, d, g. např. nędza, tędy, więc. rękawiczka.

Před s, z, ś, sz, ż, f, w a ch se ą a ę vyslovují jako skutečné, nosovky (špička jazyka se nedotkne tvrdého patra): kąsać, brqzowy.

Před ć a dź vyslovujeme ą jako on a ę jako en, nap5. pięć.

Před p a b se vyslovují nosovky jako om a em, např. dąb, tępy, dębowy.

Bez nosovosti, tedy jako o a e se vyslovují v těchto případech:

a) před souhláskami l a ł např. (on) minął [minoł] - (on) minul, (oni) minęli [mineli] - (oni) minuli, (one) minęły [mineły] - (ony) minuly.

b) u ę též na konci slova, např. naprawdę [napravde]. Samohláska ą však na konci slova zachovává nosovost, např. zresztą [zrešton].

  Nosové samohlásky

ą - o[n], na konci slova skoro jako ou. Příklad: mąka – mo[n]ka (mouka), z mamą – z mamo[u] (s mámou)

ę - e[n]. Příklad: węgiel – we[n]giel (uhlí, uhlík), na konci slova se nosový dozvuk hovorově vynechává: będę - bende

Polské souhlásky

Výslovnost polského h a ch je totožná; v obou případech se vyslovuje ch (hardy, chudy). Polské l se ve výslovnosti neliší v podstatě od českého l; před i je poněkud měkčí (lipa. malina). Polské ł se vyslovuje podobně jako krátké neslabikotvorné u (přibližně v českém auto). Je to zvuk mezi l a u (cały. mało).

V polštině jsou tři řady sykavek:

Čeština má dvě řady sykavek: c. s. z a Č, Š. Ž, kdežto v polštině jsou tři řady: 1) s z c dz 2) ś ź ć dź 3) sz ż cz dż.

Polské c, s, z se vyslovuje stejně jako v češtině. Spřežka dz je znělým protějškem k c (syrena, zysk, obcy, rodzynek).

Spřežky cz, sz a také písmeno ż se vyslovují přibližně jako české č, Š. Ž. Dż je opět znělým protějškem k č (szynka, czyn. duży, dżuma).

Samohlásky ś, ź, ć a dź čeština nemá. 
Polské ć je zvuk mezi ť a č (velmi měkké č; dostać). 
Polské dź je znělým protějškem ć (dźwięk). 
Polské ś je velmi měkké š (śmiem). 
Polské ź je znělým protějškem ś (weźmiesz). 

Spřežka rz se v polštině vyslovuje dvojím způsobem: 
1) jako ż na počátku slova, mezi samohláskami a po znělých souhláskách, např. rzeka [žeka], morze [može], grzeczny [gžečny]; 
2) jako š na konci slova, před neznělými souhláskami a po neznělých souhláskách, např. lekarz [lekasš gorzki [goški], trzy [tšy].

V polštině (pro Poláky) může být někdy problém s tím, kde se píše rz a  ż, protože se vyslovuje stejně. Je to podobné jako v češtině výslovnost i a y.

Skupiny ci, si, zi, dzi se vyslovují před souhláskou jako ći, śi, źi, dźi, např. cichy [ćichy], silny [śilnyl, zimny [źimny], dziki [dźiki].

Souhláska ń se vyslovuje stejně jako české ň (gdański). Ostatní polské souhlásky se neliší ve výslovnosti od českých.

Písmeno v nevystupuje v polštině jinde než ve slovech cizího původu. Všude se používá písmeno w a vyslovuje se stejně jako v češtině.

Množné číslo v polštině

Polština je ještě více politicky nekorektní než čeština. V češtině má každý rod (mužský životný, mužský neživotný, ženský a střední) množné číslo. V polštině existují v množném čísle jen dva rody - rod mužský-osobní (týká se všech mužských podstatných jmen osobních, nezahrnuje tedy všechna podstatná jména rodu možského životného, ale pouhou jejich podmnožinu, co se týka jakékoliv osoby rodu mužského) a rod ne-mužský-osobní, dříve politicky nesprávně rod žensko-věcný (týkající se žen a věcí). Takže ten rod ne-mužský-osobní (který existuje jen v množném čísle) se týka i podstatných jmen rodu mužského životného, pokud se nejedná o osobu. V češtině je například pes rodu mužského životného, takže v množném čísle máme psi plavali. Ale v polštině pes je sice životný, ale není to osoba. Takže v polštině máme: psy pływały.

  Proto také může docházet z pohledu Čecha k jistým perličkám. Kdyby takové pravidlo fungovalo i v češtině, tak by to vypadalo takto:

máma a pes chodili (měkká koncovka, protože pes je životný, zde se polština od češtiny neliší)

Ale když se k nim připojí ještě jeden pes, tak náhle máme:

máma a dva psy plavaly (tvrdá koncovka, protože dva psy nejsou mužsko-osobního rodu)

Vykání v polštině

V polštině, stejně jako ve většině slovanských jazycích používáme kromě tykání i zdvořilou formu oslovení  - vykání. Jedná se o zvláštní formu “onikání“. Tato forma se používá ve třetí osobě jednotného čísla přidáním slova pan nebo pani. V českém překladu by toto vykání znělo asi takto: Mohl by mi pán říci, kde je pana (připadně pańska - vaše) motorka?

Překlady do angličtiny